Jak dál?

Další povídka z mé sbírky Bod zlomu, ve které se postavy ocitají v určité hraniční situaci a musí se s ní vypořádat.

Letní slunce rozpálilo město jako žhavou pec, horký vzduch se odrážel od budov a všechny obyvatele objímal horkou náručí. Uf, to vedro je neúnosné a únavné. Povzdechla si Pavla cestou z práce. A to je teprve pondělí, vysoké teploty mají být celý týden a klimatizace v práci nefunguje. To jsou tedy vyhlídky. Hlava mi třeští jako střep, musím pro kluky do školky, pak nákupy, uvařit večeři, vyžehlit prádlo a tisíce dalších drobností. Nějak nemám sílu, nejraději bych se natáhla a spala. Nebo odjela sama někam daleko a nedělala vůbec nic. Asi na mě leze letní únava.

Vyzvedla dvojčata ze školky a cestou domů si dali zmrzku. Ondra s Míšou vanilkovou a ona svou oblíbenou citrónovou. Kluci cestou v tramvaji usnuli. I je to počasí zmáhá. Jsou to moje zlatíčka, bez nich by byl život jen poloviční, byť umí být i pěkní čertíci. Ponořila se do vzpomínek. Když mi je v porodnici přinesli, byli tak malincí, bezbranní. Narodili se dříve a první týdny nebyly vůbec jednoduché, ale překonali to a časem se dostali na úroveň normálních dětí.

Doma uklidila nákup, uvařila kávu a pohodlně se usadila do křesla v pokoji. Prospaní andílci vystřelili na zahradu. Pavel přijde tak za dvě hodiny, může si dovolit přepych oddechu. Pavel a Pavla, poznali jsme se na vysoké škole při studiu architektury. Nebyla to láska na první pohled, ale prvotní přátelství se stalo něčím více. Úsměv se mihl unavenou tváří. O ruku mě požádal v den promoce před všemi spolužáky. Když se později narodili kluci, poslal do porodnice dvě kytice růží. Je skvělý táta i manžel, mám jednoduše kliku.

„Mami, mami, nespi, máme hlad!“ Odra ji s křikem tahal za nohu.

„Nespím, jen odpočívám, ty otesánku. K večeři budou špagety, za chvíli jsou hotové.“

Rychlým pohledem mrkla na hodiny v kuchyni. Probůh, spala jsem téměř hodinu. To není normální, musím si koupit nějaké vitamíny.

Než se vrátil domů Pavel, večeře byla hotová a dvojčata vykoupaná. Po pravidelné večerní pohádce usnuli jako špalek. Uklidila kuchyň a připojila se k manželovi ke sledování televize.

„Dáš si skleničku, miláčku? V ledničce je červené, to ti prospěje, jsi poslední dobou nějaká bledule.“

„Ani ne, půjdu si lehnout.“

„ Už? Ještě není devět. Měla by sis zajít k obvoďačce, ta neustálá únava mi dělá starosti.“

„Nic mi není, to je těmi vedry. Ve středu jdu na preventivní prohlídku, pusť to z hlavy. Brou.“

Druhý den ráno si při oblékání všimla několika nových modřin. To jsem celá já, malý slon v porcelánu, který narazí do všeho a všech. Ale poslední dobou si dávala pozor, tak kde se, sakra,vzaly?

Ve středu odseděla hodinu v čekárně lékařky.

„ Zrak, tlak, moč jsou v pořádku, paní Veselá. Ještě uděláme kontrolní odběr krve. Výsledky budou v pátek, tak si zavolejte. A na únavu si kupte Centrum, má jej vyzkoušený“ radila doktorka.

„Děkuji a hezký den.“

Jsem zdravá jako rybička, jen se ochladí, zmizí i únava. Mám před sebou ještě dlouhý čas. S dobrou náladou zamířila do práce. O víkendu jedeme k našim, tam si pořádně odpočinu. Babička s dědou si budou užívat kluky a já se můžu válet u bazénu.Pohádka.

V pátek vytočila číslo ordinace.

„Dobrý den, měla jsem volat ohledně výsledků krve.“

„Jestli můžete, stavte se u mě v ordinaci nejlépe ještě dnes,“ hlas na druhé straně zněl ustaraně.

„Za hodinu jsem u vás.“

„Nechci vás děsit, paní Veselá, ale máte velký počet bílých krvinek, příliš velký. V souvislosti s únavou a modřinami to odhaduji na akutní lymfatickou leukémii. Budeme muset provést odběr kostní dřeně.“

To mluví se mnou? O mě? To není možné, nic mi není. Odpoledne odjíždíme k rodičům. Museli se v laboratoři zmýlit, určitě zaměnili vzorky, to se přece občas stane.

„Bylo by dobré, kdyby jste nastoupila do nemocnice ještě dnes. Není nač čekat. Čím dříve začneme s léčbou, tím lépe.“

„A jaká je léčba?“ Pavla konečně našla sílu reagovat.

„Záleží na výsledku odběru. Chemoterapie, cytostatika a kortikoidy. Když nezabere, pak transplantace kostní dřeně. Nebudu vám nic nalhávat, léčba je náročná a nemusí být účinná. V jejím průběhu je velmi snížená imunita organismu a sebemenší infekce může mít fatální účinek. Zavolám do nemocnice a můžete okamžitě nastoupit.“

„Dnes ne, zítra. Musím domů, připravit je na to.“

„Dobře, chápu, tak zítra ráno a přeji hodně štěstí, budete ho potřebovat,“ loučila se lékařka.

Pavla vyklopýtala z ordinace a šla na zastávku tramvaje. Ne, projdu se, potřebuji pohyb a přemýšlet. Otočila se a zamířila přes park k domovu.

Do háje, proč já? Kde se to vzalo, nikdo v rodině vážně nemocný nikdy nebyl. Jak to řeknu Pavlovi, jak vysvětlím klukům? Potřebují mě všichni, Pavel je fajn, ale spoustu věcí nezvládá. Uvaří leda čaj a pračku viděl naposledy při nákupu. Nemůže být s dvojčaty sám. Co když to nezvládnu já? Co když umřu?Nikdy neuvidím Ondru s Míšou dospět, nepůjdu s nimi do první třídy, do tanečních. Nebudou mi vyprávět o první puse, už nikdy neuvidím jejich zářící oči u vánočního stromečku, neuzdravím rozbité koleno, tolik nikdy je děsivé,nepředstavitelné. Není to fér!

Mozek nezvládal chaos a nápor myšlenek, úporně jí začala bolet hlava. Šla jako opilá a občas do někoho narazila.

„ Čum na cestu, krávo jedna.“

„Promiňte.“

Z očí jí začaly tryskat slzy, nešlo to zastavit stejně jako třes, který ovládal celé tělo jako při vysoké horečce. Na chvíli se zastavila na mostě, opřela bradu o zábradlí a zadívala se na řeku dole.

Je tak uklidňující, jak teče. Narazí na kámen a stejně pokračuje dál. Dál svou cestou a plnou silou. Klidně, odevzdaně, neochvějně bez ohledu na překážky. Jak jí to závidím. Jaké by bylo nechat se ukonejšit tím vodním klidem????