Časy se mění

Naštěstí jsem nikdy nebyla nucena příliš často navštěvovat lékaře, ale to je asi tím, že do ordinace vkročím, až když je mi hodně zle. Bohužel se dostávám do věku, kdy averzi k čekárnám lékaře musím překonávat častěji.

Jsou místa a činnosti, které miluji. Zimní večery, kdy se zavrtám do peřin, uvařím bylinkový čaj s medem, zapálím spoustu svíček a zabořím nos do knížky. Jsou místa a činnosti, které bytostně nesnáším. Ordinace a lékařské prohlídky všech typů. Osm let jsem se obloukem vyhýbala praktickému lékaři, leč nutná vstupní prohlídka mě donutila překročit jeho práh. Na netu vyhledám lékařské zařízení, nejvíce převládají Medi- Medicentrum, Medicover...doba se mění, já si pamatuji leda OUNZ. Jedno Medi si vybírám a hodnou chvíli bojuji s automatem, chcete-li se objednat na preventivní prohlídku, zmáčkněte jedničku, chcete-li znát výsledky rozboru krve, zmáčkněte dvojku, čekám, kdy se ozve, chcete-li umřít...Nakonec se přeci jen promačkám k živému tvoru a během pár minut znám den a čas.

Dorazím na minutu přesně. Recepce větší, než u nás ve firmě a za pultem mladá, usměvavá holčina. Na uvítanou vyfasuji několika stránkový dotazník a propisku. Usedám na moderní kovovou židli. Vypadá luxusně, ale během pár minut mě bolí prdel. Kam se poděly staré dobré polstrované lavice? S povzdechem se pustím do vyplňování kolonek. Dětské nemoci? To si opravdu nepamatuji, žhavím mobil a vyslýchám matku. Váha a míry dětí při narození? Jsem ráda, že vím, kdy se narodili. Žhavím mobil a volám dceři:

„Hele, kolik jsi vážila a měřila po porodu?“

Minutové ticho.

„Mami, něco sis šlehla? Fakt nevím.“

„Ne, vypisuji dotazník u doktora.“

„Tak tam napiš, malá, tlustá, ale hezká.“

„Dík za radu.“

Dumám, jak asi na uvedený dotaz odpovídají muži. Rodil asi jen málokterý.

Za půl hodiny zpocená jako myš odevzdávám dílo recepční.

„Chvíli se posaďte, sestřička s vámi udělá vstupní pohovor.“

Probůh, pohovor? Nechci tady pracovat, to jim nestačí papírová zpověď? Než bych opět umístila pozadí na věc, která se tváří jako židle, raději stojím. Na stěně visí obří obrazovka, ovšem bez zvuku. Běží reklamy na zdravotnické potřeby. V duchu si vymýšlím dialogy postav. Marně očima hledám ohmataný Dikobraz a Rudé právo. Za čtvrt hodiny kráčím do předordinace. Dalších deset minut odpovídám na otázky již zodpovězené. Tady snad neumí číst? Následuje měření tlaku, čtení písmenek na skleněné tabuli (taky novinka, pamatuji papírové vydání) a čůrání na papírek (šampusky taky zrušeny).

Vracím se zpět na recepci, vyfasuji další papíry a jsem odeslána do šestého patra k lékařce. Usedám na známý kovový nesmysl a paní v bílém se dlouze zadívá na monitor.

„Byla jste u sestřičky?“

„Ano,“ pípnu.

„To je zvláštní, nemám u vás údaje.“

Tak do třetice odpovídám. Chci zpět papírovou kartu! Co je psáno, to je dáno.

„Už mi to naskočilo,“ raduje se doktorka.

„Špatně vidíte na levé oko.“

„Stačí mi pravé, k očnímu nejdu,“ reaguji.

„Taky máte zvýšený cukr v moči, měla by jste si dojít na podrobnější vyšetření.“

„Dobře,“ lžu bez začervenání.

Následuje poslech, pohmat a je hotovo. Na rozloučenou dostanu obrázky protahovacích cviků na krční páteř (doma je večer vyzkouším a od té doby neotočím hlavu). Ve dveřích se míjím s dalším kusem. Pochybuji, že za dvě minuty si bude zdravotnice pamatovat, že jsem u ní byla. Ordinační hodiny má od osmi ráno do osmi večer. V recepci dostanou vytoužené razítko „schopna“ a mizím. Tyhle moderní továrny na zdraví se mi moc nelíbí. Dostanete čárový kód a jste zboží.

Ke své dětské lékařce jsem chodila až do osmnácti a později s i dětmi. Znala všechny pacienty jménem, rozdávala obrázky a lízátka. Vždy se usmívala a s dětmi si vykládala, o škole, o rodičích, o koníčcích. Na každé si našla chvilku. Než použila stetoskop, nejprve ho v ruce zahřála. Nemoci se snažila léčit bylinkami, přírodními prostředky a ATB předepisovala s rozvahou. Časy se mění a ne vždy k lepšímu.

Obávám se, že příští návštěvu u lékaře mě bude vyšetřovat robot.