Když (ne)jde o prachy

      Běžný, obyčejný pátek. Jako každý pátek razím do hypáče na víkendový nákup. Pečivo, mléko, káva, zelenina, flák masa – potraviny nutné pro přežití. U poklady s hrůzou v očích sleduji mílovými kroky rostoucí účet. Konečná částka mi vyrazí dech. To snad ne, mám sotva půl nákupního vozíku.

„Nemá ten krám poruchu?“ ptám se pokladní.

„Nemá,“ ucedí neochotně koutkem úst.

Vytahuji kreditku a neochotně platím. Samá neochota.

„Špatný PIN,“ upozorní koutek.

„Omlouvám se.“

Ty ses, babo, asi nikdy nespletla.

      Fronta za mnou začíná nervózně přešlapovat. Posílám davu zářivý úsměv a znovu ťukám PIN. Povedlo se. Mizím dříve, než začnou lítat shnilá rajčata.

Doma pečlivě kontroluji účtenku a vyhlašuji rodinnou poradu. Dostaví se všichni ve složení muž, pes a kocour.

„Milí moji bližní. Nějak moc utrácíme. Očekávám návrhy, jak omezit výdaje,“ vysvětluji důvod schůze.

   Kocour sekne ocasem a otráveně odchází. Pes lehne na gauč a předstírá spánek. Jediný muž má hodnotný příspěvek do diskuse:

„Jdu ulovit mamuta. Nejlepší je na kopru. Sousedi mají na zahrádce, nějaký šlohnu.“

Posílám ho do... zadnice.

   Další den ve schránce čeká vyúčtování nákladů na tři plus jedna za uplynulý rok. Bojím se podívat. Právem. Nedoplatek za teplou vodu je větší než státní deficit.

„Ty jsi půjčoval klíče sousedům?“ ptám se chotě.

„Ne, proč?“

„Mám pocit, že se k nám tajně chodí sprchovat.“

„Hmm a to jsi ještě neviděla elektřinu. Včera dorazila.“

Nejsem si jistá, jestli ji vidět chci. Dorazila i mě. Jdu si do kuchyně nalít panáka, dvojitého.

„Zítra nakoupíme svíčky a kotlík.“

„Nač potřebuješ kotlík?“ diví se posel špatných zpráv.

„Plynárny se na nás určitě taky chystají,“ odpovím zničeně.

„Pokusím se v okolí najít nějakou neobydlenou jeskyni. Možná nebude drahá,“ navrhuje mužík.

„Kouknu na gůgl, kolik stojí metr čtvereční v jeskyni.“

    Večer volá synátor. Většinou jen písne SMS. Jako ohař větřím další jobovku.

„Mami, nemůžeš mě založit? Na privátě nám zvedli zálohy na byt.“

„A nemůžete přibrat dalšího spolubydlícího?“

„Už není místo.“

„Může spát s tebou.“

„Jsi dneska vtipná.“

Nejsem, jsem nasraná.

      Pokládám mobil a okamžitě zvoní. Dcera.

„Ahoj drahá. Nepotřebuješ náhodou peníze?“

„Jak to víš? Na kolejích mi napařili pokutu za rušení nočního klidu.“

„Hmm, to neumíš souložit tišeji?“

„To říká ta pravá.“

Bez komentáře.

    Mobil vypínám. Více dětí nemám, ale co kdyby...

Připojím se k internetovému bankovnictví a posílám. Dětem, mobilnímu operátorovi, zdravotní pojišťovně, sociálce, bytovému družstvu, dodavateli energie, plynárnám. Oběživo z účtů mizí jako pára nad hrncem. Během půl hodiny zbývá jen pět peněz.

                       Nechcete je někdo?