Absťák

         Káva a cigareta. Pravidelná a oblíbená snídaně. Bohužel žaludeční potíže mě nutí ranní rituál obměnit. Cigareta zůstává, ale kávu měním za čaj. Jsem zvědavá, jak si tělo poradí s (ne)dobrovolnou abstinencí. Probouzím se pomaleji, ale žádná katastrofa to není, stačí si jen nachystat budík o něco dříve. Uklidněna odcházím do práce. Cesta proběhne bez komplikací, nepociťuji žádné příznaky chybějící drogy. Do kanceláře trefím bez cizí pomoci.

       V práci zapínám PC a vkládám přihlašovací heslo. „Chybně zadané heslo,“ bliká na mě ten krám. Po několika marných pokusech to vzdávám a jdu se zeptat ajťáka na heslo, které pět let používám.

„Máš dnes útlum?“ zeptá se pobaveně.

„Ne, jen jsem neměla kávu,“ ušklíbnu se.

       Zprovozněním pracovního nástroje jsem ztratila půl hodinu. Jestli to takto bude celý den, má produktivita práce prudce poklesne a dojde k nemalému výkyvu našeho národního hospodářství. Nemám z toho dobrý pocit.

Kolem stolu prochází kolegyně s hrnkem kávy. Zavětřím jako ohař a začínám slinit. Ivan Petrovič Pavlov by byl nadšen.

„Stůj, nebo střelím,“ vyletím ze židle, zabořím nos do hrnku kávy a rozklepaná nasávám tu božskou vůni, je to ovšem jako souložit s prezervativem.

„Kamí, prosím, pusť už ten hrnek. Nemám ráda studenou kávu,“ škemrá po půl hodině kolegyně a násilím páčí hrníček z mých křečovitě sevřených prstů.

     Rozladěna odcházím do kuchyňky uvařit si alespoň čaj. Chuťové buňky však čajem neopiji, jsou zvyklé na jiné kafe.

V poledne se v mé hlavě začínají ozývat divné hlasy:

„Ta babizna nás chce zničit,“ ozve se malý mozek.

„Pravdu díš, brachu. Dvacet let nás denně nalívá kofeinem a teď nic, ani jediná kapka,“ přidá se střední mozek.

Mezimozek mlčí. Oněměl, či už nefunguje?

„Sepíšeme petici za obnovení dodávky,“ přisadí si koncový mozek nakonec.

         Zděšeně se rozhlížím po místnosti, zda nezahlédnu bílé myšky. Zbytek pracovní doby přežiji v pomalejším tempu. Jsem zpomalený film a ještě k tomu černobílý. Cestou z práce přejedu svou stanici metra. Jak se, do prdele, jmenuje?

U východu metra mě osloví neznámý člověk.

„Ahoj, jak bylo v práci?“ ptá se s úsměvem.

„Dobrý den a vy jste kdo?“

„Miláčku, nic si z toho nedělej, to jen vyprchal zbytkový kofein. Jsem tvůj muž.“ chápavě mě za ruky odvádí do obchodu.

„Vypadáš, jako spící panna,“ konstatuje mužík při nákupu.

„Nejen vypadám,“ zmůžu se s vypětím sil na reakci.

„Kup si energetický nápoj, tam máš taky kofein,“ radí hlava rodiny.

Beru jednu plechovku do ruky a pečlivě studuji složení.

„Hm, kofeinu je tam dost, ale jinak je to kalorická bomba,“ štítivě „to“ vracím zpět.

„Pokud sladké pokušení, tak čokoláda,“ dávám do vozíku rovnou dvě.

          Po dnešním dni si mozek  zaslouží sladkou odměnu, chudáček malý i velký. Doma si muž vaří odpolední kávu a následně je vykázán na balkon. Pohled na lahodný mok je nad mé síly. Tajně chodím do kuchyně čichat k plechovce s kávou.

Večer usínám ještě před znělkou Večerníčku. Ráno první kroky vedou do kuchyně, napustím konvici vodou, do oblíbeného hrnku sypu černé zlato.

              Jsem pevně rozhodnutá. Mám-li obětovat orgán, bude to žaludek. Mozek mě živí, žaludek jen vyživuje.