Nástup

Úterý, dvanáctého května. Svátek má Pankrác. První den v nové práci.Ráno nervózně přešlapuji na recepci.Před prvním rande jsem byla klidnější. Netuším kam jít, u koho se hlásit.

"Dobrý den, přejete si?“ usměje se mladinká recepční.

"Dobrý den, já tady dnes nastupuji,“ vymáčknu ze sebe.

"Aha a koho mám zavolat?“

"Netuším. Asi na mzdovku.“

Následuje půl hodinové telefonování, kdy se chudák holka snaží zjistit, jestli ve firmě už někdo funguje. Pracovní doba zcela evidentně nezačíná v osm. Konečně výtahem přijíždí starší paní. Hlavní mzdová účetní, pamatuji si ji z pohovoru.

Jé, dobrý den, paní...“

Raději se představím. Příjmení Sztwiertniová dokáže vyslovit jen málokdo.

Tak brzy jsme vás nečekali. Jste ranní ptáče.“

Houbelec, normálně bych ještě spala, leč mi nikdo nesdělil, v kolik se tady píchá.

Pošlu vás na školení do náborového centra. Tam jste už byla, jistě trefíte,“ mizí v útrobách výtahu.

V maratónu pohovorů uplynulých týdnů jsme navštívila hafo firem i center. Trefím tedy zcela jistě. Díky bohu za recepční, která zná cestu. Náborové centrum zeje prázdnotou. Půl hodiny stepuji před dveřmi. Další tři hodiny trávím v kanceláři, kam neúprosně praží slunce, studiem organizačního řádu firmy. Dvacet stran přečtu mnohokrát. Má se snad každý nový zaměstnanec tyhle bláboly učit zpaměti? Není puštěn dříve, dokud ho před nastoupeným náborovým centrem neodrecituje bez jediné chybičky. Zavřen v cele bez vody a jídla. Náborové mučení. Je poledne, hlady šilhám a jazyk se mi lepí na patro. Z nudy trhám listy a vyrábím vlaštovky. Neodpracovala jsem ani minutu a už jsem zaměstnavateli způsobila škodu v podobě zničeného organizačního řádu. Jsem holka šikovná. Perspektivní pracovní kádr.

Konečně na mzdové účtárně. Představování kolegyním. Působí příjemně. Já jsem otrávená a upocená, nepříjemně. Snažím se alespoň mile usmívat. Kancelář je taktak pro čtyři, jako pátá mám stůl v koutě u okna. Tě pic, budu sedět na hanbě. Stůl je prázdný a židle nikde. Mám makat na stojáka? Šéfka zachytí můj udivený pohled.

"Zrovna zavíráme mzdy, tak není čas,"omluvně se pousměje.

"Hani, zajdi s paní...(opět se neodvažuje mě vyslovit) pro židli a noťas,“ požádá sympaťandu v mém věku. Cestou k IT si potykáme. Vyfasuji pracovní nástroj , káblíky, myš a podepisuji protokol o převzetí. Jiná firma, stejné papírování. Zmateně civím na klubko s různými koncovkami, vstupy a výstupy. Nemám ponětí, kam se to strká.

"Neboj, ajťáci ti ho připojí,“ uklidňuje Hanka.

S židlí je to horší. Ve skladu dostanu dvě krabice, šroubky a návod.

"Hele, Hani, vy jste asi jediná firma, která nutí zaměstnance si složit vlastní židli.“

"Jak si složíš, tak si sedneš,“ odvětí.

"Super, se svou manuální zručností budu sedět na zemi.“

Více než hodinu zápasím s imbusákem, kolečky, opěrkami . Nos zabořeným do návodu. Naštěstí je napsán pro debily i s obrázky.

Nakonec sestavím svou první židli v životě a zbytek směny koukám z okna. Když si spočítám hodinovou mzdu, tak první den nebyl zase tak špatný.