Tenkrát

Člověk v určitém věku začne vzpomínat. Na dětství, na dobu před a kdysi. Většinou se z odstupem času vše zdá jiné, to špatné je zapomenuto a zbývá nostalgie a idylka.

Zřejmě stárnu, nevybavuji si, co bylo před týdnem, ale mozek ze všech zaprášených šuplíků vytahuje dávné vzpomínky. Zrovna nedávno to byl ten s nápisem Prázdniny mého dětství. Opatrně jsem nakoukla, smetla pavučiny a začala skládat puzzle z roků 1977 až 1983.

Tehdy jsem jezdívala na prázdniny k babičkám. Měla jsem štěstí, že prarodiče ze strany matky i otce byli ještě na živu. Rodiče otce bydleli na vesnici, ty matky ve městě. Je tady naprosto jasné, kam jsem se těšila více. Nedočkavě jsem balila kufřík a pak si tři týdny užívala. Babička s dědou bydleli na okraji vesnice v řadovce JZD, kde byl děda předsedou. Velký pokoj s kuchyní a dva menší pokojíky. Jeden z nich byl můj. Děda do krabičky od pečenáčů pečlivě ukládal drobné. Desetníky, dvacetníky, padesátníky, ale i pětikačky. První co bylo, když jsem přijela, přepočítala jsem svůj poklad. Někdy to byla i celá stokoruna, pro malé díte učiněné bohatství, většinou následně promlsané.

V té době ještě ústřední topení nebylo běžné a když nastalo chladnější počasí, děda nacpal piliňáky. Moc ráda jsem mu pomáhala, ve sklepě místo uhlí byla hromada pilin. Ty se tlučkem udusaly v kamnech obdobně jako máslo v máselnici. Vespod se směs zapálila a celý byt nádherně voněl dřevem. Piliny něžně prskaly takovým zvláštním zpěvem a větší klacíčky tiše syčely. Nádherně se při tom usínalo. Později kamínka nahradila akumulační kamna a bylo po večerní uspávačce.

Prarodiče měli psa. Ťapka, poctivý venkovský voříšek, bílý váleček s černými puntíky. Každé odpoledne jsme ve třech vyrazili na cholínka (dodnes netuším, co výraz znamená, děda ho používal). Za vesnicí se táhly nekonečné lány obilí, které oddělovaly travnaté meze. Hodiny jsme chodili, ale na konec nikdy nedošli. Snad žádný ani nebyl. Jen voňavé klasy obilí, tráva s kopretinami, vlčími máky, bzučící včely a ticho. Nepamatuji si, že bychom někdy někoho potkali. A děda vyprávěl, uměl si vymýšlet příběhy, pohádky a já vedle něj ťapkala s otevřenou pusou. Všechny procházky končily stejně, v hospodě. Děda si dal pivo,já červenou limču a Pedro.

Babička úžasně vařila. Její omáčky byly symfonií chutí a polévky vrcholem kulinářského umění husté tak, že v nich lžíce stála. Knedlíky se rozplývaly na jazyku a na babiččiny buchty chodily děti z dalekého sousedství.

V sobotu jsme s dědou vstávali časně ráno, sbalili košíky, nože a vyrazily na houby. Domů pak nosili obrovské, sytě žluté trsy kuřátek a velké, masité růžovky, ze kterých babička na oběd smažila horu řízků. K tomu domácí brambory (prarodiče pocházeli z Hané, tudíž zemnské kobzole). Jo, to byla mňamka.

Jedno léto otcova sestra, moje teta, koupila s manželem chatu nedaleko Rýžoviště. Dřevěnka kus za vesnicí s rozlehlou zahradou. Schodiště ke vchodu vrzalo, každý schod jinak a vytvářelo tak zvláštní melodii. Ráda jsem na nich skákala vrzající písničky. Pro vodu se chodilo do studně a svítilo petrolejkou. Večer jsme poslouchali starý tranzistorák na baterky, hráli člověče, pexeso a žolíky o sirky. V noci cvrčci pořádali koncerty, někdy tak hlasité, že se nedalo spát. Na naší zahradě si dávali dostaveníčko cvrkálci snad z celé galaxie.

Dominantou zahrady byl rybník, obrostlý okrasný rákosím a nad ním se tyčila babiččina chlouba-skalka. Sedávala jsem u vody s dědovým prutem a snažila se něco chytit, dokud mi strejda neprozradil, že ryby chová jen okrasné a k jídlu nejsou. Celé prázdniny nám přírodní spižírna poskytovala zásoby rybízu, malin, jahod, ostružin a pod stromy kolem plotu rostly i houby. Stačilo udělat pár kroků a trhat. Jen musel člověk dávat pozor na zmije, rády se po celé zahradě vyhřívaly na sluníčku.

Jedinou vadou na kráse byla vzdálenost do nejbližšího obchodu. Pěšky přes půl hodiny. Babička každé ráno jezdila na nákup na kole, bohužel když něco zapomněla, vyfasovala jsem síťovku, lísteček, peníze a šlapala pěšky. Za odměnu jsem si směla koupit Mišu.

Byly to časy, které měly své kouzlo právě v tom čase, v té době.

V pubertě už pro mě ztratily svůj půvab a odmítala jsem do toho zapadákova jezdit.

O mnoho let později navštívily moje prázdninové působiště i děti. Místo starodávné dřevěnky stála zděná chalupa s televizí, elektrickou troubou, mikrovlnkou, lednicí a krbem. Schody mlčely, zahrada se mi nezdála tak obrovská a rybník byl samý bažinec. Prostě to nebylo ono. Na některá místa by se člověk vracet neměl, ale hezké vzpomínky se nezmění nikdy.