Ženy to nemají lehké

Pro muže naprosto nepochopitelné, ale zcela jistě se s tím alespoň jednou v životě setkali, upřímně je lituji:).

Ráno se probouzím s prapodivným, rozmrzelým pocitem. Tě pic , budu protivná a vstávám levou nohou z postele. Čelo mám zamračené jako před bouřkou.

"Dobré ráno. Dáš si kafe?“ ptá se mužík.

"Piji snad ráno mléko?“

"Promiň, řečnická otázka. Tady se někdo vyspinkal do růžova.“

"Ha,ha,“ hodím na něj škleb, který naprosto jasně naznačuje.

"Mno, jo, už raději mlčím,“ chytrý kluk.

Kouknu z okna, zamračeno. Závodím s počasím, kdo bude větší bubák a odcházím do koupelny. Pečlivě v zrcadle zkoumám naštvaný obličej. Opar na rtu, další šedivý vlas a jakési fleky všude na papuli. Neradostná bilance, který blbec vynalezl tu věc nad umyvadlem. Opláchnu se a bez valného výsledku se pokouším hrůzu vylepšit šminkami. Měla bych si nasadit masku klauna, abych nebyla lidem pro smích. Bez většího uvažování a výběru ze skříně vytáhnu oblečení a natáhnu na sebe. Nafouklá jako balón mám problém dopnout sukni. Dopíjím kávu, která má dnes divnou chuť.

"To se nedá pít, jdu do práce.“

"Mám pocit, že dnes by ti nechutnalo ani šáňo s jahodami,“ podotkne provokatér.

"Trhni si.“

Prásknu dveřmi.

Cestou na metro mě míjí důchodkyně s nákupní taškou na kolečkách stylem „jdu já a ostatní laskavě skočte raději do škarpy“. Na úzkém chodníku nestíhám uhnout rozměrnému nákladu a výsledkem je parádní díra na silonce.

"Nemůžete dát trochu pozor, do háje! Normální člověk řekne s dovolením a nejde přes mrtvoly. Roztrhla jste mi punčocháče.“ Kráva jedna.

Ani se neotočí. Super, jdeme s dírou dál a svět je čím dál tím více hnusný. Prší. V metru je narváno, puberťáci vedou blbé kecy a nějaký malý parchantík ječí jako Viktorka u splavu. Co jsem komu udělala? Měla jsem jít raději kanálem. Do práce dorazím děravá a mokrá. Bez pozdravu sebou prásknu na židli a na okolí hodím (ne)milý pohled.

"A jéé,“ prohodí kolegyně.

"Vrrrrr.“

"Mlčím.“

"Vrrrrrr,“ končím pokus o nezávaznou konverzaci.

Mlčky a znechuceně se pouštím do práce. Nebaví mě, nejen práce. Nebaví mě nic a nikdo. Nebavím sama sebe. Mám chuť strčit hlavu do písku, mám chuť sežrat celou čokoládu, kyselou okurku a zapít pivem.

Celý den se nesnesitelně vleče. Odpoledne se přidá bolest hlavy, zad a břicha. Večer mám slzy na krajíčku u večerníčku. Dám si čokoládu, chleba se sádlem zapíjím vínem. Hned je lépe. Pohledem na kalendář zjišťuji, že nejsem blázen. Jen stejně jako každý měsíc se plaší hormóny.

Už aby tady byl přechod.