Milá paní, neseme vám psaní

Malé zastavení v čase. Občas se myšlenky zatoulají do dob minulých a zavzpomínat si není vúbec špatné.

Nedávno jsem v televizi zahlédla scénu, kdy dcera odjížděla do ciziny a matka jí na cestu podávala dopisní papír se slovy: „Piš často.“ Film byl staršího data. Obrátila jsem paměť naruby, ale opravdu netuším, kdy naposledy v mém životě proběhlo dopisování. Už se příliš nenosí, v komunikaci vévodí sms a e-maily a čím stručnější, zkratkovitější, tím lépe. I já ve snaze rychle sdělit dané píši firemní zprávy stylem: „Dd, p.N ukončil PP. ŽL i PZP odpol posl.“ Uspěchaná doba? Určitě, ale také i lenost. Kdo by se psal s dopisem, když stačí zmáčknout tlačítko na mobilu. Ani nevím, komu bych psaní adresovala.

Jako dítě jsem bydlela na baráku. Zelená, železná branka a vedle na plotu poštovní schránka. Takový ošklivý plechový válec, časem značně oprýskaná, kde jeden konec se dal otevřít. Ráda jsem cestou ze školy zvědavě nakukovala, co ukrývá. Dokonce jsem kvůli tomu schránkovému tajemství musela šplhat na plot. Denně schovávala noviny a nepravidelně dopisy od prarodičů z otcovy strany. Bydleli třista kilometrů daleko a novinky obou rodin putovaly poštou. Nad párou jsem odlepovala známky a pečlivě ukládala do alba. Psal zásadně děda, pamatuji si jeho velká, krasopisná písmena, která mi maminka četla před spaním místo pohádky. Zavřela jsem oči a představovala prázdniny na vesnici u bábi s dědou, které byly kouzelné. Často přiložil děda i deseti korunu pro mě na sladkosti. Za naší rodinu odepisovala vždy matka. Později jsem funkci dopisovatele hrdě převzala a děda za odměnu posílal dvacky.

V předškolním věku jsem jezdívala do školky v přírodě. Dopisy by v této době byly k ničemu a tak rodiče pravidelně posílali pohlednice, pohádkové. Tak jsem jeden dostala vílu Amálku, další třeba Křemílka s Vochomůrkou. Lepila jsem je do sešitu a na konci pobytu měla pohádkovou knížku.

Později nastal čas táborů. Na dně jsem měla uložené obálky s nadepsanou adresou a nalepenou známku. Jako všechny děti většina mých dopisů byla strohá a poněkud fádní-mám se dobře, vaří tady dobře. Na sáhodlouhé eseje nebyl čas, ale něco se napsat muselo, vedoucí pečlivě kontrolovali, zda vypotíme aspoň pár řádků. Na večerním nástupu se každý den rozdávala pošta a obdarovaný šťastlivec musel splnit nějaký úkol. Udělat dřepy, zazpívat písničku, nebo vylovit z paměti krátkou básničku. I přes toto utrpení se každý na v obálce zalepený malý kousek domova moc těšil a ti, kteří nic nedostali, v noci tajně ronili slzičky do polštáře. Tři týdny bez rodičů byly krásné, ale dlouhé. Dopis trumfl jen balík se sladkostmi.

V osmě třídě základky dopisy rodičů vystřídaly psaníčka od kluků, tajně posílaná po třídě, či nenápadně vložená pod učebnice. Nesmělé pokusy o sblížení plné pravopisných chyb měly příchuť zakázaného ovoce a příslib nepoznaného. Tímto způsobem jsem dostala první pozvání na rande do kina. Dodnes si pamatuji, že promítali pohádku Šíleně smutná princezna. Jeden spolužák mi místo psaníček dával nádherně potištěné ubrousky z Tuzexu. Většinou se srdíčky, kytičkami na růžovém podkladu. Příšerně kýčovité a přesto jsem krabici plnou přeslazeného namlouvání schovávala dlouhé roky.

Gympl. V prvním ročníku v rámci výuky ruského jazyku byla (ne)povinná korespondence se sovětskou sestrou či bratrem. Možná by mě dopisování i bavilo, kdyby nebylo nucené. Ve třeťáku se jelo na měsíc na chmel a opět nastoupily dopisy. Jednak od rodičů (v tu dobu na polském kanálu v televizi běžel jeden populární americký seriál a matka mi pravidelně detailně popisovala každý díl) a u mnohých od prvních lásek, které překonávaly těžké odloučení. Můj tehdejší kluk nebyl právě psavec, posílal pohlednice bez textu i podpisu. Na každé bylo jen nakreslené srdce. Budiž mu přičteno k dobru, že srdíčka přicházela s železnou pravidelností každý den. Netušila jsem, jak se celý měsíc má,ale srdíček bylo na rozdávání. Nutno podotknout, že při návratu z brigádu čekal na nádraží s kyticí růží a odtáhl mi bágly domů. Korespondenční embargo bylo odpuštěno. Ve druháku jsem tajně pod lavicí psala dopisy, které putovaly na vojnu právě jemu. Překvapivě odepisoval, bohužel jen jeden rok. Byli jsme mladí a dva roky odloučení velká láska nepřežila. Sejde z očí, sejde z mysli...

Za pár let jsem se vdala a dopisy vytlačily pohlednice rodině k narozeninám, Vánocům, Velikonocům a i ty dnes už neposílám. Ale možná koupím dopisní papír se srdíčky a napíši manželovi, první za dvacet let manželství. Třeba bude mít radost.